Co je to parkour?

Parkour / Art du Deplacement je primárně nesoutěžní fyzická disciplína, která se zabývá tréninkem volného pohybu v jakémkoli terénu s využitím pouze schopností vlastního těla, především běhu, skoků, šplhu a pohybu. V praxi se zaměřuje na rozvoj základních vlastností potřebných pro takový pohyb, mezi něž patří funkční síla, zdatnost, rovnováha, prostorové povědomí, obratnost, koordinace, přesnost, kontrola a kreativní vidění.

Je to disciplína, která podporuje sebezdokonalování na všech úrovních, odhaluje fyzické a psychické limity člověka a zároveň nabízí způsoby, jak je překonat. Je to metoda tréninku těla a mysli, aby byl člověk co nejlépe funkční, efektivní a svobodný v jakémkoli prostředí.

Cílem tohoto sportu je budování sebedůvěry, odhodlání, sebekázně a odpovědnosti za své činy. Podporuje pokoru, respekt k ostatním a ke svému okolí, sebevyjádření, ducha společenství, objevování a bezpečnosti za všech okolností.

Historie Parkouru

V roce 1902 zničil katastrofální sopečný výbuch město St. Pierre na karibském ostrově Martinik a během okamžiku zahynulo asi 28 000 lidí. Mladý poručík francouzského námořnictva George Hebert statečně koordinoval evakuaci více než 700 lidí, domorodců i Evropanů, z okrajových částí města. Tato zkušenost ho hluboce poznamenala. Když totiž v prvních rozhodujících okamžicích sledoval pohyb lidí, zdálo se mu, že domorodci překonávají překážky v cestě s grácií a kreativitou, zatímco Evropané se pohybují špatně a hledají známé cesty, které nyní již neexistují. Bylo mu jasné, že „moderní člověk“ ztratil schopnost efektivně a účinně se pohybovat ve všech prostředích kromě těch nejběžnějších. Hrdinství a tragédie, jichž byl toho dne svědkem, ho navíc utvrdily v přesvědčení, že má-li mít sportovní dovednost a fyzická kondice skutečnou hodnotu, musí se spojit s odvahou a altruismem, což bylo prozření, které dalo vzniknout původnímu mottu parkouru „Etre fort pour être utile“ – „Buď silný, abys byl užitečný“.

Hebert byl při svých cestách i nadále ohromen fyzickým vývojem a pohybovými dovednostmi domorodých obyvatel Afriky i jiných zemí. Na základě těchto pozorování Hebert zformuloval disciplínu tělesného tréninku, kterou nazval „přírodní metodou“, využívající šplhání, běh, plavání a uměle vytvořené překážkové dráhy, aby napodobil přírodní prostředí.

Hebertova „přirozená metoda“ se brzy stala základem veškerého francouzského vojenského výcviku a prvním organizovaným překážkovým výcvikem v moderní době. Inspirovány jeho prací, jednotky francouzských speciálních sil v 50. letech 20. století dále rozvinuly Hebertovu práci do podoby, která se stala známou jako „parcours du combattant“ neboli „cesta bojovníka“.

Po letech se Raymond Belle, hasič a veterán francouzských speciálních jednotek, vrátil do svého rodného města Lisses na předměstí Paříže, kde představil disciplínu parcours du combattant a Hebertovo učení svému mladému synovi Davidovi a skupině Davidových blízkých přátel, kteří se poté rozhodli přizpůsobit Raymondovo učení svému „přirozenému prostředí“, a dali tak vzniknout tomu, co dnes známe jako „parkour“.

Belle a její tehdejší nejlepší přítel Sebastian Foucan spolu s dalšími přáteli z dětství a rodinnými příslušníky založili skupinu „traceurs“ (původní výraz pro vyznavače parkouru), kterou pojmenovali „Yamikazi“ podle afrického kmene bojovníků. Jako první organizovaná skupina traceurů si Yamikazi začali ve Francii získávat příznivce, mezi něž patřil i režisér Luc Besson. Bessonův film „Yamikazi“ o této skupině urychlil rozvoj parkouru.

V této době se mezi Bellem a Foucanem začal rozvíjet osobní rozkol, přičemž Foucan se nakonec vydal vlastní cestou. Foucan, který ovládal angličtinu, přivezl tuto disciplínu do Velké Británie, kde se rozhodl nazývat ji spíše „Freerunning“ než „Parkour“. To se stalo zdrojem zmatků i konfliktů, protože lidé začali definovat Belleho „Parkour“ jako nejefektivnější cestu z bodu A do bodu B (bez přemetů a akrobacie) a Foucanův „Freerunning“ jako nejkreativnější cestu z bodu A do bodu B, která zahrnuje vlivy jiných pohybových disciplín, jako je break dance, tricking v bojových uměních a capoeira. Tato kontroverze přetrvává dodnes mezi malou komunitou puristů, ačkoli je známo, že sám Belle používal salta ve své vlastní praxi.